close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zastřižená křídla do krve

16. dubna 2019 v 1:15 | S.
.
Tak moc Ti chybí. Nestihli jste pomalu nic zažít, přesto je Tvá zoufalá touha po Tvém Pánovi rozlitá do každého záhybu na Tvém těle.
.
Neexistující bytost. Přicházející ke Tvému klínu a krku noc co noc. Pomáhá Ti usínat. Lehce Tě škrtí a ubírá Ti dech. V záchvěvu něhy Ti sem tam věnuje polibek, ale zbytek času vyplňuje rozpačitým studeným pohledem, který nedokážeš prohlédnout.
.
Sama bez Něj. Bez neopadající touhy po nekompromisních dlaních, které Tě přirazí ke zdi a vyhrnou Ti sukni až tam, kam se to nesluší. V pološeru temné chodby, za rohem tlumené hlasy. A Tvůj dech nabývající rytmu jeho pohybů. Opojená touhou z bezmoci a celá odevzdaná.
.
Nekonečná nostalgie představ, které budou vždy jen za oponou Tvých víček při usínání. Nikdy se Tě nedotkne se silou a dominující převahou. Do nekonečného prázdná budeš obyčejná s obyčejnými lidmi okolo sebe v obyčejném životě. Všechno bude hezké. Hezky obyčejné.
.
Neústupný žhavě milující Pán je jen představa malé holčičky, která už nikdy nebude chodit po čtyřech s obojkem na krku a slintat touhou po Jeho těle a rozkazech.
.
Křídla už odpadla, teď je tu ten reálný život. Teď je tu čas být obyčejná a když začne někdo mluvit posměšně o provazech, tak se červenat a potvrdit ostatním jak je to úchylné a divné.
Ano světě, je to úchylné a divné.
Ale světě.. já bych chtěla být ještě víc úchylná a divná..
.
Tak snad v dalším životě. V nějakém, který bude méně obyčejný.
 

Ztracený obsah z roku 2016.

30. března 2019 v 15:29 | S. |  Obsah
Je zábavné číst své černé myšlenky z minulých let a prožívat ten zvláštní pocit klidu,
který jsi za tu dobu našla a předtím jsi byla skálopevně přesvědčená, že tohle se ti nikdy nepodaří.

.

S hořkostí se sobě ošklivým
jsem nemocná
spolykání své hrdosti
pro budoucí daň
ďáblovy čelisti jsou příliš slabé
aby mě roztrhaly
říká mi, nech si svou vlastní svobodu
.
Zdá se, že jsem měsíce meškal tvé hovory
neuvědomuji si, jak zlý můžu být
protože někdy se k lidem, které miluji
chovám jako k cizím
Nechtěl jsem tě zkoušet,
ale pořád vím kdo jsi
a jaká je tvá oblíbená písnička
.
Takže se omlouvám měmu neznámému milenci
omlouvám se, že nemůžu uvěřit tomu,
že by se do mě někdo doopravdy zamiloval
uteču, když věci vypadají dobře
jsem ráda slepá
někdo tě také bude milovat, ale nejsem to já
.
Neviděl jsem to od začátku
a rozerval tě až do konce.
.
Svůj dávný hněv zas ženu na nůž
a zas teče krev
je to tak pěkné
brodím se svou křížovou cestou
svou smrtí usmiřuji démony
má snaha nahradit vše co chybí
dlaně od krve s chutí medu
jsem sama každou noc
ale on by mě dokázal změnit,
kdybych mu prokázala trochu úcty
Někdo určitě.
.
Strávila jsem až moc nocí
na špinavých dlaždičkách v koupelně
ve vlastní krvi a moči.
Už jsem ti dovolila dost.
.
Nebyl čas být opatrná.
.


Ranní vstávání.

29. března 2019 v 13:23 | S.
Lidé si pomáhají, vzájemně si darují svou pozornost, chvíle uspokojení. A zapomínají na všechno kolem. Někdy je obejmutí mnohem víc než stovka orgasmů. Někdy je jemný polibek na čelo víc než sto ran rákoskou. Někdy jsem tak moc smutná, že bych chtěla celý ten čas s ním probrečet a být schoulená v jeho náruči, kam na mě nikdo a nic nemůže.
Možná se držím až moc vysokého cíle. A dostávám se občas nahoru tak rychle, že se přestávám dotýkat nohama země. A o to bolestivější a strmější je pak pád. A pak je zase vše rozpadlé a já to sbírám. Jak moc mám staré srdce a jak oproti němu staré tělo?
Kéž bys tu byl, jediný čtenář, kterého očekávám, ale nikdy nepřijdeš, nikdy nic nenajdeme. Ten pocit, který mám ráno, když se nutím vstát. Bolí mě nohy ještě dřív, než se na ně postavím. A tak doufám v další vzlétnutí.
Jsem unavená pozorováním svého dobrodružství. A vždy když je vše krásné tak to hodím ze skály. Protože nekonečné hledání štěstí je stokrát těžší než žít na místě. A zároveň stokrát krásnější.
A tak se noci pomalu mění v dny a dny končí v temnotě a já chodím, čtu, pracuju, dívám se na modré nebe a zářící hvězdy, pomalu polykám ten čas, který mi tu byl dán a čekám.
Čekám až zas přijdeš, začnu tě kreslit obyčejnou tužkou a nikdy mě nenapadne použít tu krásnou perleťově bílou abych dokázala zachytit všechno to krásno. Život je plný narychlo nakreslených skic a na štětce s plátnem padá prach.
.
.
S jako Sokolka, smrt, sladkosti, stud, svlékání, strach, slast, stýskání, souznění, soužení, sliby, sny, souhra, slabiny.
Setkání subinky se sympatickým sadistou.
 


Sokol a liška.

28. března 2019 v 13:20 | Sokolka
Najednou se objevi a ty cítíš, že to je něco mimořádného. Znovu něco neuvěřitelného, jako tu už roky nebylo. Možná dokonce natolik fascinující spojení, které jsi ještě nikdy nezažila. Tvá počáteční vzpurná povaha se ani nepřihlásila o slovo a rovnou v tobě kvetla oddanost a touha se celá odevzdat. Někomu, kdo s tebou měl společného mnohem víc, než jen sexuální touhy.
Před setkáním tě varoval, že mu žádná nevydrží dlouho koukat do očí a ty jsi ten pohled celou dobu v jeho blízkosti vyhledávala a nemohla jsi se přestat dívat, nic tě nenutilo sklopit studem či nervozitou zrak. Naopak jsi se chtěla celá utopit a odevzdat jeho pronikavému pohledu. Nesmlouvavý a zároveň tak chápající a uklidňující. Každá z nás to aspoň z částí někdy zažila a ten pocit nelze popsat. Někdy stačí jediný pohled Pána a byly bysme schopné udělat cokoliv, jen aby byl spokojený.
Jenže on ještě není tvůj Pán. Vždy ti tak dlouho trvá, než si někoho úplně pustíš k duši, i když k tělu jsi to schopná udělat téměř okamžitě. Teď jsi to taky udělala. I když jste si psali snad jen tři týdny. Věděla jsi, že to přijde, tak proč oddalovat to největší potěšení, které mu chceš dát skrze odevzdání svého těla i duše. Subinka vždy odevzdává i svou duši. Bez ní je jen zbytečná otrokyně a né o moc cennější než půl roku starý hadr na podlahu, kterým se každý den vytírají veřejné záchody v metru. Několikrát tě přepadla nesmírná touha mu napsat "Dobré ráno, Pane." ale vždy jsi to smazala, přišla jsi si jako naivní husa. I když jsi měla zákaz si vytvářet domněnky a vymýšlet si, co si asi myslí, měla jsi pocit, že po tak krátké době by tě jako naivní odsoudil. A vlastně asi naivní jsi. Protože končí čtvrtý týden a ty jsi vaší komunikaci násilně ukončila. Proč utíkáš? Vždy jsi byla kvůli všem hromádkou neštěstí a cítila jsi uvnitř nějaký rozpor, byla jsi více méně pořád jen otrokyně. Teď bys mohla být konečně subinka. Ale všechno to krásno tě tak překvapilo, až jsi se z toho vyděsila. Tak buď blbá a vzdej se všeho dřív než se mohlo cokoliv stát. On se doprošovat nebude, moc dobře to víš. On tady není od toho aby prosil.

.

Jak dlouho se budeš ještě dívat na to, jestli ti náhodou přece jen nenapsal? Jak dlouho vydržíš sledovat jeho jméno, když u něj zrovna svítí nápis "online". A co teprve jeho fotky. Neposlal ti jich moc, oproti tomu, na co všechno se může dívat on. Má tě celou na stříbrném podnose. Nelituješ toho, naopak doufáš, že se na tebe dívá, největší zklamání by bylo, kdyby se nedíval. Snad mu to dochází, když bys tu konverzaci mohla klidně smazat, ale necháváš to tam všechno viset. Kdyby to náhodou chtěl. Nemůžeš mu vzít to co je jeho. A zároveň se modlíš ať už to přejde. Ať už při každé letmé myšlence na něj všechno zmizí. Jenže ty myšlenky nejsou vůbec letmé, plazí se hezky pomalu a jako had ti sklouzávají mezi nohy a vybavuje se ti to napětí, z kterého ti leče po nohách tvoje vzrušení. Byla jsi přeci nadržená i jen z toho, když jsi četla jeho Ahoj. Takže tu není moc prostor na nějakou přetvářku, že už tě nezajímá. Zakázané ovoce chceš vlastně možná ještě víc. Ale kdo ti to zakázal? Ty jsi to zakázala. Nemůžeš si přece dovolit být šťastná. Husičko. Žádná vznešená sokolí princezna. Jen blbá zablácená husa.

.

Další kousek skládanky po několika dnech. Konečně jsi přestala číst vaše staré zprávy, dokonce jsi některé i smazala. A pak ti napsal. Zatracená provokace nebo co. Dělá si z tebe srandu nebo zkouší tvou pevnou vůli? Vyvolal tím vlnu emocí. Roztrhala bys ho svými drápy a zároveň se s ním začala hned mezi dveřmi milovat. Obojí nejraději najednou. Má tě nechat být, aby ti šlo to zapomínání co nejrychleji. Jeho občasné připomenutí ale zatím roztrhává akorát tebe než jeho. Sotva by mohl uvěřit tomu co v tobě probouzí. Vždyť to po tak krátké chvíli není možné. Ať si. Jsi zamilovaná? Nejsi. Jsi odevzdaná. Bez přemýšlení se mu tvoje tělo a mysl položili k nohám. Ach bože jak bys chtěla klečet u jeho nohou. Jen ta myšlenka tě rozpálila a zbarvila tváře vzrušením.
Víš, že bys neměla sílu odolávat ani vteřinu, kdyby stál před tebou. To, že je mezi vámi propad sociálních sítí je jediná záchrana. Byla bys tak roztomile trapná, nutit ho tě nechat být a zároveň očima prosit, ať si tě vezme. Ať si tě vezme a ty za to nic nechceš, jen prosba ať nesoudí, sama se dokážeš odsoudit až do hrobu. Jak moc je šílené toužit po někom, chtít ať jsi jen jeho a přitom žít rozpolcená do několika životů. Stále hledáš ten svůj sen žít sama a zároveň být vždy k dispozici svému Pánovi. I kdyby měl víc těch, které se starají o jeho spokojenost. Čím víc spokojený bude, tím lépe. Navíc je to vždy příjemná šance, že budeš moci být uspokojena i od jeho jiné kočičky.
Máš to vlastně pořád v hlavě, takový scénář ideálnosti. Samotu svého života neustále nabourávanou úkoly a příkazy od Pána a zároveň svůj vlastní tichý snový svět bez lidí. A ty přesto stále chodíš s kluky, žiješ s nimi, rozcházíš se, trucuješ, tancuješ a pláčeš nad tím vším jiným. Přitom by bylo tak skvělé být sama a vždy když On bude chtít, tak přiběhnout a být jeho. Bez závislosti s neomezenou odevzdaností.

.

Začínáš být možná dost naštvaná viď? Sama na sebe. Klasika. Rozhoupeš si klidně, i když trochu nudně, plující loďku a pak nechceš vlny. A tak se snažíš zapomenout a ignorovat své touhy. Protože to jsou jen touhy a zbytek života je někdy hodnotnější než uspokojení chtíče. Nikdy nejde mít vše, už jsi zase u té prokleté věty. Nikdy nejde mít vše najednou. I když ty to asi ani nechceš. Ne to co máš teď. A pak zase nebudeš chtít to, co budeš mít. Jsi tak zoufale přelétavá. A nikdo ti od toho nepomůže. A všem to může být jedno. A taky jim to jedno je, každý se zajímá jen o sebe. Tak je to normální. Nemůžeš už ani chtít, aby ti odepisoval, vše je už zase ve fázích rozpadu, a tak si sedni pod ten nejkrásnější strom a dívej se na nebe. Tahle jediná chvíle je tu ta reálná a opravdová, nikdy nezmizí a ať budeš dělat cokoliv, vždy se k ní můžeš vrátit.

.

Dlouho jsi byla apatická, hezké i zlé chvíle kolem tebe pluly a ty jsi je jen letmo registrovala v zorném poli. Pak přišel on a vše rozvířil, že se ti to zabodalo do očí. A z očí ti vytryskly proudy horkých slz, které padaly tak dlouho, že při srážce s kůží vytvářely ostrůvky a potůčky ledových bystřin. Tolik pocitů najednou a tolik uspokojení. Chtěla bys to vrátit. Chtěla bys být. Všechno to ve výsledku stéká k tomu, že bys chtěla žít sama. Tak trochu stále v depresi, tak trochu stále nadržená, tak trochu neustále spokojená. Tak moc zoufalá. Ze světa, ve kterém toho tolik neplníš podle očekávání druhých. Pomalu všechny odstraňuješ a tvá zářivá lodička vlastního světa je čím dál volnější a vlny se při úplňku nesměle odrážejí od přídě. Plout co nejdál od všeho lidského. Plout mezi nataženými pažemi nahých krásných lidských těl. Nechat plout vlastní tělo po hladině a pomalu se vytratit mezi třpytem prachu z komety, která za pár let přiletí.

.

Je mi smutno. A jsem spokojená. Někdy je ten pocit melancholie to jediné, co mi dává sílu chtít zažít něco nového. I deprese je krásná, když jí využiješ k novému začátku.

.

Kéž by mě chtěl. Nemůžu spát z toho, jak moc jsem nadržená. Jeho ruce. On. Jeho vůně. ...

.

Jsem jako beze smyslů a zároveň jsou všechny posíleny na maximum. Čekám neustále na někoho kdo rozhoupá všechny ty nitky visící z mého těla a bude mě vést. Smutek se rozrůstá, když jsi chladný a neprojevuješ zájem. Život je tak pomalý a znuděně se vleče v ranním oparu. Bez tvého vedení. Ale nesmím ztrácet kuráž a být s očima dokořán. Nebudu jako zvíře ve tmě vyděšeně čekat na východ slunce. Srdce je svobodné. Nevěř tomu, že jsi jen nějaké zvíře. A slunce svítí přeci pořád. Někde.

.

Chtěla bys být jeho lolitka, taková, kterou si vychová a ona ho bude trochu zlobit, aby to neměl tak snadné, ale zároveň udělá vše, co mu na očích uvidí nebo co jí přikáže. I když se bude občas vztekat a nesouhlasně kroutit hlavou, i přes to bude držet a neuteče. A když, tak jen tak daleko, aby jí pořád viděl. I přes nesouhlasné mumlání přes roubík bude poslušně nastavovat svůj zadek pro další ránu. A vlastně ten nesouhlas bude vyjadřovat jen do té míry, aby doopravdy nepřestal, protože za něj ukrývá stud a je jí trapné přiznat, že to všechno tolik chce.

.

Zbytečně řešíš tolik pseudo problémů, jeho to nechává chladným, chápe tě, ale možná se tomu trochu posmívá. Je tady tolik možností. A tolik cest, z nichž je každá trochu rozbitá. Dokáže udělat tmu uvnitř tebe méně tmavou. Dno méně hluboké. Tvou bláznivost udělat normální. Čekání kratší. Co když mají všichni pravdu a co když se všichni pletou. I když se mýlíš, tak prosíš ať tě nechá být s ním aspoň dnes večer. Když je vůle, je i způsob. Co když můžeš i to, co nemůžeš. Zaheslované říkanky ti svírají hrdlo a nemáš klíč k tomu je rozmotat. A tak můžeš sedět na posteli a plakat. A nebo můžeš stále riskovat, ale usmívat se. Bezpečí v nicotě versus zábava nad točícím se mlínkem na lidské maso. Stačí jedno zakopnutí, stačí jedna odeslaná nahá fotka.
Jsi jako lev, kterého nikdo nedokázal tak úplně zkrotit, a teď jsi se proměnila v tichou kočku, co mu olizuje konečky prstů.

.
Celé to byl sen, z kterého Ti zůstala jen přezdívka a kus ostrého strepu v krku, který se při každém polknutí zařezává těsněji do hrdla.
.

Kousek minulosti.

28. března 2019 v 10:22 | S.


Teď.
Včera.
Dneska.
Před měsícem. Pořád jsi v hlavě a zároveň tu je nový muž a ještě jeden vlastně, nebo čtyři? Od té doby, co jsme se rozešli na mě mají nějaký radar a touží mě svádět. Ach jak příjemné. Do prdele, cože? Měla bych se přeci radovat z toho, žes mi dal šanci se k tobě vrátit a nemyslet na to, co bych mohla s těma ostatníma dělat, pohledy, sladká slova, alkohol, tichý objímání při západu slunce, horký milování v jeho posteli a k ránu se probouzet šťastná, chtěná, milovaná a nová. Nová láska. Tak lehce vzniká a tak lehce se mění v nenávist. Jak moc rychle přechází oheň ve vodu? Přijde mi to stejně nepochopitelné, že se to může stát a Ty, teda už jen ty, mi jeden večer šeptáš naše plány na léto a druhý den mi kopeš nohou do hlavy. Zezadu, protože tam nebudou vidět modřiny kočičko, víš. Zatahování rolet a zamykání v ložnici neznamená vždycky lásku.Přestaň už na něj myslet, i když je devadesát procent krása, deset procent krve a bolesti nikdy nemůžeš přece omlouvat. Buď krásná uvnitř. Protože jsi.

Hele a jaký to má smysl, pořád se držet zpátky, pořád si odpírat ta milování a lásku a polibky, když víš, že už v sobě nemáš to, co tam bylo předtím a přidušením svého těla se cítíš ještě víc v pasti. Prostě se mi fakt líbilo, když mě ten cizí chlap na koncertě chytil a začal líbat, stačilo k tomu vzájemnýmu souhlasu 5 vteřin z očí do očí.

Přijdu si strašně sama a je to krásný, nemusíš žádnýmu psát, že už jsi přišla v pořádku domů, můžeš se rovnout začíst do knihy, dojít si na záchod nebo se prostě jen rozmočit v horký vaně s Lanou Del Rey, svíčkama a s pusou opatlanou od čokolády. I když je orgasmus nejlepší pocit na světě, trvá pár vteřin, tyhle soukromý chvilky trvají mnohem dýl a přiznej, že to prostě někdy fakt chceš jako nic na světě, být sama se sebou. A i ten orgasmus u toho může vlastně bejt, prostě láska.

Ale chlap je chlap, usínat v jeho náruči, nahá, horká, s bušícím srdcem, který se pomalu uklidňuje, až bijou obě nastejno, spát, probudit se (když ti ještě ze začátku záleží na tom, co si o tobě pomyslí, tak letět do koupelny umýt ulepený oči, zaschlý sliny a někdy si i nakreslit obočí a hodit trochu korektoru a pak se zas nenápadně stočit u jeho nohou jak kočka a čekat, až se vzbudí a bude ti říkat, jak seš krásná). Všechno tohle.

Ráda bych každou větu začínala slovem nevím. Nahrávka, která se zasekla hned na začátku. Chybíš mi, jo. Nebo takhle, chybí mi ty krásný chvíle, štěstí, ten pocit byl někdy fakt silnej! Ten klid, když si mě objal a byla jsem na pokraji omdlení, usnutí. Všechny ty pocity, city, zážitky, stavy, emoce, rozpoložení, láska. Čím dál víc si uvědomuji, že se mi stýská po nich, ne po tobě. Život stojí pořádně za to hlavně tehdy, když vás někdo miluje. Když v sobě a v něm nacházíte nebe. Když si jste sjednocení, přátelství, důvěra, pochopení, držení, ale pouštění, když potřebuješ vzlétnout...

Přáli bychom si dokonalý vztah. Co je to pro tebe? Já v tom vidím společná setkání, psaní si do noci, posílání zvrácených fotek, víru, ne přímo v nekonečno, ale víru v prožití všech okamžiků naplno a nejvíc. Protože i když odejde a ty máš jeho jméno vytetovaný na kůži, chceš aby tam zůstalo (ať byl rozchod jakej chtěl). A víš proč? Protože tě obohatil, objevila si v sobě s jeho pomocí neprobádaný místa, otevřela ses zas o kus víc. Dobře, teď si nějakou dobu nikdo cestu jen tak neproklestí, ale stejně víš kam až můžeš dojít, když se objeví ten pravý. Bylo a může jich být tolik, kolik jen si budeš přát. Je to nekonečný. Láska nemůže být přidělená, vyčerpaná, dokud jí v sobě budeš milovat. Nikdy si neříkej, že on byl ten pravý a žádný už nikdy nebude. Neříkej si to, protože pak až přijde jiný pravý, budeš slepá. A taky zoufalá, budeš ho s tím minulým srovnávat a to je co? To je konec hned v začátku. Sama nechceš, aby si měla být náhrada za jeho minulou. Chceš být jedinečná, protože taková jsi.

Docela mě to sere, tohle hledání hranic, jednou se sejdeme a touha, všechno. A někdy prostě jen chci sedět naproti tobě a pít kafe, bez toho abys mě chytal kolem ramen. Strašná touha po samotě a tvojí blízkosti. Strašný ženský výkyvy. Chtěla bych, abys mohl vždycky otevřít složku s mojí momentální náladou na cokoliv a přečetl si to, jestli je vůbec dobrej nápad se na mě jen koukat.

Chtěla bych to jinak. Chtěla bych být dokonale osvobozena od potřeby hledat lásku okolo sebe, ráda bych opustila všechny tyhle touhy, které dříve nebo později bolí. Dokud máš na srdci námrazu, nemůžeš rozhořet oheň v někom jiném. To oni se zapalují, ale hoří jim vnitřnosti, protože ty to tak špatně koriguješ, co teď, co potom, komu a jak. Chtěli by tě stejně akorát vlastnit. Chybí jim ta závislost na někom. Ovládání, hlídání, opatrování, kontrolování. Vydrž to, buď prostě sama. Sem tam někoho obejmi a opři se o jeho záda, ale nezvi ho domů, nedělej to- dokud sama sebe nezačneš milovat. Prostě se miluj jo? Díky!

Ať jsou teď noci jakkoliv studené, věř že ranní paprsky to všechno zase zachrání. Nebuď na sebe přísná. Musíš se naučit žít sama se sebou, nenechat se zachraňovat, buď tak hodná. Dokážeš někoho odnést do bezpečí, když budeš mít polámané nohy? Dokážeš někoho správně a bezpodmínečně milovat s roztrhaným srdcem?

Je to tak skvělý. Všechno! Vesmír mi dá všechno, když se budu snažit.

Pořád se probouzím, někdy kvůli zpěvu ptáků, někdy kvůli úzkosti ze společnosti. Musím věřit tomu, co mi je řečeno, i když to bolí? Jedna láska tě chce ovládat, jiná tě mít jen pro sebe, další nepouštět večer ven, a ta poslední byla všechno dohromady s bonusem bolesti. Tyhle tlusté mrchy kolem tebe krouží a snaží se zakousnout. Chvilku ti sají z prsou, vytrhávají chlupy, seškrabávají kůži spálenou od slunce. Všechno přejde přirozeně. I krev přestane téct sama od sebe. Někdy je to smrtelné, někdy se rána zacelí.

Miluju tě vždycky když se začínáš ztrácet. Dokážeš se mi buďto úplně smazat nebo mě v jednom kuse pronásleduješ. Když seš v bodě zlomu, jde to, je to skvělý, ale vydrží to jen pár dní. Proč musíš mít buďto všechno nebo ani vteřinu se mnou? Proč je pro tebe tak těžký mě pouštět ven? Umírám vedle tebe, nemůžu bez tebe žít. Dostal si mě do pasti, ze které když uteču sama znovu skáču. Klec. Potřebuju lásku, chci ti jí vracet. Potřebuju svobodu, potřebuju jistotu, potřebuju Tě a zároveň se od tebe už konečně potřebuju odříznout.

Začni si uvědomovat, že jsem svobodná, že to takhle nejde, když tě políbím, neznamená to, že za mnou budeš chodit, že mi budeš dávat dárky, už mě nikdy neber kolem ramen na ulici, takhle ne.

Možná chci jenom utřít slaný oči, možná chci jenom letmý obejmutí, možná chci, to co nikdy nedostanu. Můj svět přišel o led. Až teď se učím všechny ty začátky. Úpisy na duši, těžkost. Směju se a tečou mi slzy. Milujou mě blázni. Moje tělo jsou elektrody. Ti nezvaní mi přijdou k smíchu, v tom není naděje žádná.

Čas od času myslím na žiletky, jak to bylo pěkný, pálily, tak strašně štípaly a zapalují koutky rtů. Krev si v žilách připravuju, někdy tě mám moc ráda, někdy jsi vražedkyně všech mých snů. Chci si je koupit a zase to začít dělat, je to špatně? Je to špatně. Chci být sama, ale ne s tebou. Co když už dneska umírám? Není těch stigmat už dost? Potím se a nemůžu se hýbat, cítím, jak to skončí a zjišťuju, že v tom jsi i ty. Myslím si, že to jen tak vypadá, ale ono to do sebe nezapadá. Potím se a nejde mi spát.

Muž číslo jedna.

22. března 2018 v 23:49 | S. |  Obsah
Byl první a nejdůležitější. Dávno předtím, než jsem znala všechna ta slova, hračky, nástroje v mučírnách a označení úchylek. Byl to chlap, kterého jsem poznala na gothické akci, vzal mě k sobě do auta, zamknul, svázal mi ruce, viděla jsem ho tu noc poprvé, předtím jsme si psali sotva měsíc. Ach bože jak skvělý pocit toho, že se mi může stát cokoliv, bude si se mnou dělat co chce a já musím poslouchat. V té době jsem se snažila přijít na nejlepší způsob sebevraždy, takže mé pudy sebezáchovy byly jaksi někde v hajzlu. Vždy jsem si to dělala při představách, že mě někdo přepadne a znásilní (jediné negativní na tom mohlo být to, že by měl pohlavní nemoc, vymáchaly by se mi při tom vlasy v psím hovně, měla bych v sobě zrovna tampón apod.)
Byl o 30 let starší, měla jsem velké štěstí, že byl slušný, i když zvrácený. Jeho úchylka spočívala v kousání do ženského krku a škrcení, nic víc, nechtěl abych mu sahala mezi nohy, nesahl mi na nic jiného než na krk. Nosila jsem pak dva měsíce zakrytý krk, než se to úplně zahojilo. Na několika místech prokousnuté na krev, modřiny, těžko se mi otáčela hlava přes to pohmoždění a škrcení. Ale bylo to nádherný. Má první zkušenost se sexuální bolestí od někoho jiného. Od té doby je krk moje nejcitlivější partie a zaručeně mám vždy mokré kalhotky, když se ho někdo jen dotkne. Tak ráda nastavuju a odhaluju tuhle zranitelnou část těla. Při sexu jsem každému musela dát ruku na svůj krk a škrtit se sama, když se k ničemu neměli, jinak jsem se neudělala. Sahání na krk a sprostá slova mě ze začátku udělala i bez toho aby do mě strčili ptáka.

Začátek minulosti.

2. března 2018 v 0:05 | S. |  Obsah
První setkání s bolestí. Vědomé. Cíleně si ublížit.
Klasická pubertální scéna. Sebepoškozování. Přehlušení psychické bolesti tou fyzickou. Naprosté uvolnění při pohledu na krvavé zápěstí. Dva pokusy o sebevraždu. První před nástupem na střední školu. Druhý po ztroskotané první hluboké lásce někdy po vysoké škole. Začal s psychickým vydíráním, zákazy chodit ven s kamarádkami, pak přišlo pár ran, přece se ti bolest líbí ty děvko, tak co děláš- Odešla jsem. Trpěla samotou a snažila se pochopit co se stalo. Bylo to přeci navždy. Ta láska. Zachránil mě. A najednou tak strmý sráz na ledové hroty nenávistí a opovržení. Respekt a tolerance popraskaná mrazem. A tak jsem byla sama. A chtěla zase trpět, chtěla jsem se řezat, ale už to nebylo ono, byla to nuda, bylo to vidět, bylo to pubertální, bylo to mou rukou, všechno to byly zápory, které se transformovaly v to, že jsem v sobě měla extrémní napětí. Prodralo se mi do klína. Svázala jsem si tělo provazy, mezi nohama, svírala si jimi prsa. Jakoby mě držel někdo cizí. Sakra, dyť by vlastně mohl, kde jsou ty bdsm seznamky? Registrace raz dva tři hotovo. Po vyplnění dotazníků a přidání fotek skoro sto zpráv od chlapů i žen. Subinka si může začít vybírat toho, kdo jí ublíží, ach jak absurdní. Ne dominant, ale já budu začínat hru a se vším manipulovat. I když budou mít oni pocit, že tu hru vedou oni. Pořád je to jen jedna velká hra. Obě strany souhlasí se svou rolí.
Nejdříve jsem si s několika muži psala. Ale chtěla jsem se co nejdříve sejít, ten strach z neznámého a chtěného byl až agresivní, třásla jsem se při každé nové příchozí zprávě s úkolem. Vyfoť se mi nahá jak klečíš v rohu místnosti. Napiš 500x větu Jsem Pánova čubka. Necítila jsem se tak, ale ten úkol byl skvělý, bavil mě. Jen by měl o dost větší prožitek, kdyby byl uložen někým, koho bych opravdu respektovala. Ale to časem, časem vše může přijít. A tak jsem naléhala na setkání, samozřejmě že se nebránili. Dohromady jsem poznala 5 mužů, jednu ženu, jeden pár. S každým jiný zážitek, jiný druh komunikace, víceméně ve stejný čas, protože nebyl čas, potřebovala jsem spoustu uspokojení a bolesti, hned, najednou, bezcitně.



Informace.

1. března 2018 v 23:38 | S. |  Obsah
Chtěla jsem psát deník. Kde kdo píše.
Ve výsledku je tohle taková léčba toho všeho.
Pravděpodobně tu vždy naskáče jednou za čas několik textu najednou, vracím se sem jen s minulostí, nočními můrami a představami. A těch je naštěstí čím dál méně. Snad.

Kam dál